Stojíme na křižovatce. Česko musí začít stavět na vynikajících vědcích, studentech a moderní infrastruktuře

Rozhovor pro ekonom.cz, rozhovor vedl Josef Pravec
rozhovor
24/1/2019

Domácí ekonomika se sice dotahuje na evropskou úroveň, v blízké budoucnosti ji však čeká nesnadná transformace. Výhoda levné pracovní síly se totiž pod tlakem robotizace a digitalizace rychle rozplývá. Klíčovými konkurenčními faktory se stávají hlavně vynikající vědci, flexibilní absolventi technických i humanitních škol nebo technická a dopravní infrastruktura. A jen rozumně regulovaná a zdaněná ekonomika. "Pokud tohle dokážeme podnikatelům nabídnout, a nemusí to být hned zítra, tak o dalších třicet let nemám obavu. Čas ovšem běží, máme na to tři až pět roků," řekl Pavel Kysilka týdeníku Ekonom.

V jaké kondici je třicet let od pádu komunismu česká ekonomika?

Ve skvělé. Nevyskytují se v ní žádné nerovnováhy, roste velmi uspokojivým tempem, máme rekordně nízkou nezaměstnanost, čeští výrobci jsou úspěšní na globálních trzích. Všechno vypadá jako růžová zahrada. Ale jen pokud zůstaneme u statického pohledu. Kdybychom se podívali, jakou máme šanci úspěšně pokračovat v tomto ekonomickém modelu, tak se růžová barva mění na šedou, pokud ne na černou.

Vše má nějaký počátek, a když se podíváme na její přechod od komunismu − nemohly se některé věci dělat lépe?

Problém transformace 1991 až 1995 nebyl v tom, že se něco mělo dělat zásadně jinak. Hlavní principy byly správné. Což se ukázalo tam, kde tyto zásady neaplikovali a nadlouho se pak propadli do hospodářského marasmu. Na Slovensku, ve Slovinsku, Bulharsku, Rumunsku, na Ukrajině. Po letech se tam pak znovu vraceli k reformám, ale za daleko horších podmínek. Náš problém je jiný, a to ten, že transformace od poloviny 90. let nepokračovala. Samotní reformátoři, kteří zemi politicky vedli, už necítili politický prostor a podporu k dalším podstatným změnám. Bohužel i otec celé transformace, Václav Klaus. To není spekulace, mluvím jako pamětník tehdejších událostí.

Co konkrétně máte na mysli?

Privatizace zůstala nedokončená, dodnes tu máme ne­uvěřitelné státní molochy, které mají mizernou výkonnost. A v liberalizačních opatřeních jsme se zastavili v roce 1994. Až se vstupem do Evropské unie byla vláda donucena k dalším krokům. Dnes je unie kritizována, plně oprávněně, z přeregulovanosti a prosazování dotační kultury, ale příprava na náš vstup do ní znamenala výraznou liberalizaci.

Oponenti rychlé transformace tvrdili, že stát ekonomiku opouští příliš rychle a chaoticky. A mluvili o východoasijských vzorech...

Proč jsou Hongkong, Singapur nebo Jižní Korea úspěšné země? Protože v ekonomické oblasti aplikovaly liberální model. Vsadily na privátní vlastnictví a individuální podnikavost. Prosperity dosáhly zdrženlivostí státu, ne jeho bytněním. Ten si silnou, ale osvícenou roli správně podržel třeba ve sféře infrastruktury či školství. Jde ale o odlišné kultury. Singapurský model omezené demokracie by u nás asi nebyl přijatelný.

I když mluvíte o skvělé kondici naší ekonomiky, tak platy tu stále zůstávají ve srovnání s vyspělým Západem a hlavně s Německem nízké.

Řadě těchto zemí se blížíme, nejen pokud jde o HDP na hlavu, ale rovněž ve mzdách. Některé jsme předstihli. Na druhé straně německá minimální mzda je stále vyšší než naše průměrná. Jenomže německá produktivita, tedy to, co každé pracovní místo vydělá firmě i zaměstnanci, je daleko vyšší. To je prostě dědictví 40 let socialismu, po jehož kolapsu jsme museli přijmout model subdodavatelské ekonomiky.

Museli?

Pokud chybí domácí kapitál, musíte se spolehnout na zahraniční investice. Ty k nám přesunuly výrobu, rentabilnější vývoj, ale obchod s konečným klientem zůstal v mateřských zemích.

Václav Klaus v 90. letech mluvil o české cestě.

Volkswagen či Philip Morris přišly hned. A ačkoliv se velký majetek rozdal v kuponové privatizaci, tak většina z něj nakonec skončila v zahraničních rukách. Slovy o české cestě nešlo přetlačit přirozené ekonomické procesy. Dočasně a jen silou politické vůle zůstaly v českých rukách banky, výsledkem však bylo totální fiasko. Všechny se musely zachraňovat a stálo to ohromné peníze.

Takže česká cesta byla chybou?

Šlo jen o politické heslo. Nikdo na ní v realitě nelpěl, bylo jasné, že nemůže fungovat. Když pominu případy jako Budvar, šlo o zmíněné banky, pojišťovny a energetiku. Privatizaci bank premiér Václav Klaus pod tlakem České národní banky a koaličních partnerů rozjel a paradoxně ji dokončila vláda Miloše Zemana, a to velice zdárně. Šlo o impulz pro ekonomiku, přispěla ke zlaté éře let 2000 až 2008, kterou ukončila teprve lehmanovská krize.

Je ale dobře, že velká část domácích podniků skončila v zahraničních rukách?

Nikdy nic není jen dobře nebo špatně. Zahraniční investoři přinesli potřebný kapitál a know-how. Vzpomeňme, jak vypadala mladoboleslavská Škodovka před vstupem Volkswagenu a jak po něm. Navíc přes centrály v Německu, Rakousku a Británii se nám otevřely trhy na celém světě. Vznikla zde excelentní a konkurenceschopná výrobní základna. Říkám výrobní, protože mateřské centrály si typicky ponechaly nejrentabilnější činnosti doma. Zejména vývoj produktů, obchod, marketing, řízení značky, do jisté míry logistiku. Protože předvýrobní i povýrobní činnosti bývají nejvíce ziskové. Nejsme ale montovna, zdejší produkce je sofistikovaná a vytváří značnou přidanou hodnotu. Avšak nikdy se při ní nedá dosáhnout tak vysokých marží, zisků a výdělků, jako u zmíněných aktivit. To platí i pro Slovensko, Polsko a Maďarsko. Někdy se tomu říká "smiling economy". V koutcích úsměvu − vývoji a obchodu − vznikají nejvyšší marže, zatímco uprostřed zůstávají nejnižší. To představuje větší problém než odliv dividend, ačkoliv i ten je značný.

Museli jsme se vypořádat nejen se světovou recesí po roce 2008, ale také s následnou domácí stagnací. Na rozdíl třeba od Polska.

Polsko umělo s krizí zacházet finančně i mentálně lépe. My Češi − jak to nedávno příhodně řekl David Navrátil z České spořitelny − jsme ekonomicky maniodepresivní národ. Prožíváme buď obrovskou euforii, nebo veliký stres. Kolem roku 2010 jsme byli nejpesimističtější v Evropě, dnes prožíváme manickou fázi a jsme zase nejoptimističtější.

Nevnášejí takové emoce do veřejnosti hlavně elity?

Já jen doufám, že teď už všichni vědí, že po špatných časech přicházejí dobré a že protažení recese až do roku 2012 se šlo vyhnout. Ani politici se tehdy nevyznamenali. Ti náchylnější k silné roli státu prosazovali rozsáhlé vládní a zpravidla hloupé intervence. Jejich pravicovější část zase stejně slabomyslně varovala před řeckým scénářem. Když za krize přijde reálný ekonomický šok a pak ještě slyšíte, že se musí šetřit, namíchá se psychologická směs, která prodlouží stagnaci o dva roky. Poláci naopak dovedli fantasticky investovat do infrastruktury. Před deseti lety se u nich autem nedalo jezdit, dnes mají skvělé dálnice. My jsme infrastrukturu trestuhodně zanedbali. A ty principiálně nešťastné evropské fondy jsme použili na Čapí hnízda, penziony a rozhledny v údolích. Až jednou někdo sepíše knihu o evropských dotacích, bude to tlustý spis s absurdním obsahem.

Když se bavíme o Evropě: Pomohlo by české ekonomice přijetí eura?

O euru nemá smysl uvažovat, když se politika neshodne na principu, že se v dobrých dobách vytváří rozpočtový přebytek a ve špatných se rozpouští. Když to politika dokáže, je jedno, zda budeme mít euro, nebo korunu. Když ne, budeme se muset dále spoléhat na korunu, tedy na to, že ji v případě nouze oslabí trh nebo Česká národní banka.

Neblíží se, s ohledem na vývoj v Německu, další recese?

To nikdo neví. Když teď někdo přichází s takovými prognózami a později se ukáže, že se trefil, půjde o náhodu. Ekonomie, podobně jako jiné vědy, neumí predikovat, jak se věci budou vyvíjet. A ani neumí říct, zda se krize blíží, či vzdaluje.

Nestaví takové tvrzení ekonomickou vědu do trochu podivného světla?

I lékař řekne, že se pohybujete v nějakém rizikovém pásmu, ale nikdy, že přesně za rok přijde malér. Ani fyzik nepředpoví přesný dopad tělesa vypuštěného v kilometrové výšce. Protože zákon o volném pádu platí pro laboratorní podmínky. Stejně − jen za přesně definovaných okolností − platí i ekonomické zákonitosti. V roce 2007, rok před Lehmany, jsem napsal článek pro Hospodářské noviny o tom, že může přijít krize a jak bude asi probíhat. Rozhodně jsem ale neuměl předpovědět, zda to přijde za pět měsíců, nebo za pět let.

Nenahrává příchodu krize současná mezinárodní situace − celní války, soupeření velmocí, problémy v Evropě?

Vždy, když se po ekonomické krizi ohlédnete zpět, vidíte, že tu byla nějaká výbušnina, která čekala na roznětku. Výbušnina tu je: slabá a křehká Itálie, problémy ve Francii nebo přetrvávající model investic mezi evropským severem a jihem, kdy německé banky, pojišťovny a penzijní fondy drží mizerná italská a řecká aktiva. Jsou tu země, které se dramaticky zadlužují. Ale tyto výbušniny mohou dlouho spát, třeba natrvalo. Roznětkou může dnes být třeba ekonomická válka nebo konflikt na Blízkém východě.

Pokud jde o obchodní válku − tu mezi Čínou a USA −, je to jen přetlačování, nebo skutečně hrozí katastrofa?

Jestli ekonomie něco predikovat umí, tak právě dopad obchodních válek na růst a blahobyt. Je vždy velký a čím více se hospodářská válka prohlubuje, tím více ji všichni odnesou.

Kdo za tu dnešní ekonomickou válku vlastně může?

Jedna věc je, kdo to celé začal, a druhá, kdo tahá za delší konec provazu. Zatím platí, že ekonomická síla USA významně překračuje sílu Číny. Nejde jen o velikost ekonomiky, ale o schopnost implementovat nejvyspělejší technologie a budovat křemíkový kapitalismus, tedy propojit venture kapitálové fondy, začínající firmy a vědu a výzkum. A kdo si začal? Americké zboží, za což si Američané do značné míry mohou sami, v řadě oborů skutečně ztrácí konkurenceschopnost. Jinou věcí je, že Číňané ve své státem dirigované ekonomice uplatňují velké obchodní překážky a diskriminují jakéhokoliv zahraničního investora i dovozce a naprosto ignorují ochranu duševního vlastnictví. K tomu je prakticky vyloučené, aby čínský soud dal, třeba českému expor­térovi, za pravdu ve sporu s domácí firmou či institucí. Tlak na Čínu tedy je správný, neřekl bych ale, že by se mělo jít cestou obchodní války. Pak jde opatření proti opatření a spory eskalují. Nedávno jsme přece vzpomína­li sto let od událostí vedoucích ke vzniku první svě­tové války.

Obáváte se horké války?

Horké ne. Neměli bychom se ale pouštět na tenký led řetězu akcí a protiakcí. Celní i netarifní střety mohou opravdu vést k výraznému zhoršení mezinárodního ekonomického prostředí a nárůstu politického napětí.

Bez ohledu na to, jak tento střet dopadne, musí Česko projít další transformací − digitalizací a robotizací. Proč vlastně?

Zdejší ekonomický model se osvědčil v řadě věcí, stále ale nejsme tak bohatí, jak by odpovídalo naší schopnosti vyrábět. Teď přichází jistota, že pokud tento model nezměníme, přestaneme být atraktivním místem nejen pro zahraniční kapitál, ale i pro domácí.

I když máme tak výhodnou polohu vedle Německa a občas se o nás mluví jako o nové spolkové zemi?

Můžeme být i chudou "spolkovou" ekonomikou, jako je třeba Sasko. Staneme se zapomenutou periferií německého ekonomického prostoru, pokud nepostavíme konkurenční výhody na něčem jiném než na levné práci. Všimněte si, co dělá Volkswagen a další: nejzajímavější aktivity drží doma a jednou tam i ty ostatní může vrátit z Asie a postkomunistické střední Evropy. Za roboty, umělou inteligenci, neuronové sítě a virtuální realitu se platí všude stejně a stále méně, výhoda naší levné pracovní síly přestává být zajímavá. Klíčovými konkurenčními faktory se stávají vynikající vědci, flexibilní absolventi všech škol, technických i humanitních, technická a dopravní infrastruktura. Současně nepřeregulovaná a rozumně zdaněná ekonomika. Pokud tohle dokážeme podnikatelům nabídnout, a nemusí to být hned zítra, tak o dalších třicet let nemám obavu. Čas ovšem běží, máme na to tři až pět let.

Není problém už v tom, že jsme skutečně jen onou periferií, i když německou? Což automaticky nese nevýhody.

Zatím to fungovalo. Tam, kde Německo cítilo jako handicap drahou pracovní sílu a přetíženou ekonomiku, využívalo naší zdatnosti a průmyslové tradice. A my, právě protože jsme byli periferií, jsme na tom docela vydělávali. Ale blízkost k Německu jako konkurenční výhoda vymizí. Vzdálená komunikace a spolupráce a 3D technologie ji postupně vymažou.

Už jste zmínil nezbytnost infrastruktury, tedy asi i ener­getiky. Znamená to u nás stavbu dalších jaderných reaktorů?

Možná naopak. Kdybych byl zahraniční investor a viděl energetickou koncepci založenou na jádru, velice bych zpozorněl. Elektřina z jaderných elektráren bude velmi drahá.

Takže nestavět?

Stavět, ale jen v případě, že by nové reaktory sloužily jako jeden ze zdrojů pro velký energetický region, ener­getickou unii. Ta by prvně musela existovat a dále de­klarovat, že třeba Francie a Česko budou zdrojem pro případ, že nebude foukat vítr a svítit slunko. Zatím ale politické rozhodnutí o energetické unii nepadlo. Jestli bude jádro mít vysoký podíl v čistě české energetice, budeme platit za elektřinu ohromné peníze. A pokud někdo za východisko označí dotovanou energii, tak tím současně řekne, že tu budou vysoké daně jako zdroj oněch dotací. A obojí je pro byznys a investice odrazující zprávou, ne?

Ještě více než na infrastrukturu kladete důraz na vzdělání…

Diskutujete-li v Česku o čemkoliv důležitém, vždy skončíte u školství. Současný model byl dobrý v 19. století, naprosto však neodpovídá současným a budoucím potřebám. Problém není jen v tom, co se učí, ale i jak. Naštěstí ne všude, protože školský zákon je osvícený a umožňuje velkou variabilitu škol. Řada z nich vychovává děti, které se dokážou skvěle orientovat ve světě informací, znají jazyky, umí komunikovat, spolupracovat a rozvíjejí to, v čem jsou skutečně dobré. Jde ale podle mého pozorování pouze o patnáct procent našich škol.

Co s tím? Zaplavit školy penězi?

To je málo. V Singapuru před mnoha lety označili vzdělání za národní zájem číslo jedna a svoji budoucí konkurenční výhodu. Z celého světa získali špičkové učitele pro své pedagogické fakulty. Pak pedagogům výrazně přidali, aby ty nejnadanější děti jimi chtěly být. A spustili proces celoživotního vzdělávání učitelů a nakonec dobrý systém jejich hodnocení. S takovou vizí musí přijít naši politici, už proto, že je třeba z rozpočtu uvolnit peníze, aby učitelé patřili k nejlépe placeným vysokoškolským absolventům. Často také dostávám otázku, zda učitel, když dostane přidáno, začne druhý den učit lépe. Říkám: ano, začne. Vědomí uznání a prestiže je důležité.

Co znamená lépe učit?

Náš systém je založen na memorování a daleko méně na výchově k samostatnosti, sebevědomí a rozvíjení silných stránek žáků. Když někomu nejde chemie, tak není správnou odpovědí, že se ji má prioritně učit. Přijít by měla motivace ve smyslu: "Chemie ti nejde, asi se jí živit nebudeš. Dělej ji jakž takž a zaměř se na to, co ti jde nejlépe."

Takže zavést systém, v němž by si děti mohly více vybírat?

V citlivé spolupráci s učiteli a rodiči.

Neutečou pak všichni do humanitních oborů?

Nic takového nehrozí, protože přirozených talentů pro všechny obory tu máme dost. Hodně bude záviset na tom, aby rodiče pochopili, že jejich děti budou úspěšné a spokojené jen tehdy, když nedostanou jen základní penzum znalostí, ale naučí se rovněž sociálním dovednostem a projektové spolupráci.

Mluvil jste i o hrozbě dalších regulací a daňové vstřícnosti.

Na daně si nemůžeme tolik stěžovat. Ve srovnání s ji­nými zeměmi Evropské unie náš daňový systém práci a podnikání tak nezatěžuje. Bylo by dobré tuto hladinu udržet, ale zásadně zjednodušit džungli daňových zákonů.

Takže žádné sektorové daně? V některých debatách po nich volali i pravicoví ekonomové s tím, že v Rakousku či Francii je mají také.

Pokud je někdo chce, tak není ani ekonom a není ani pravicový. To je opravdu neuvěřitelná myšlenka, která v žádné seriózní diskusi neobstojí. Pokud jde o regulace, tak se vezeme na evropské notě. Falešné. Osmdesát procent předpisů je zbytečných. Představují jen umělou práci pro státní úředníky. Když navštívíte menší či střední firmu, tak vám její majitelé či majitelky řeknou, kolik času věnují kontrolám a hlášením. A to, jak dlouho u nás trvá založení firmy či získání stavebního povolení, je skandální.

Kapitál a technologie jsou hlavně ve velkých zahraničních firmách a ty malé domácí pokulhávají. Neměl by jim stát pomoci, třeba dotacemi?

Ty jen škodí a vedou ke korupci. Česko je ale skutečně daleko za vyspělými zeměmi, pokud jde o stupeň robotizace a nasazení umělé inteligence. Na špičce jsou Německo, Jižní Korea či Japonsko. Jedním z důvodů je, že se tu dlouho nevyplatilo nahrazovat levnou pracovní sílu stroji. To je pryč a v posledních dvou třech letech se podstatně zvýšily investice, včetně investic do moderních technologií. Jednak rostou mzdy a nahrazování lidí stroji má ekonomický smysl. K tomu tu pracovní síly chybějí.

Mají ale opravdu i menší podniky na takové investice?

Mají. A úvěry jsou dostupné a likvidity v bankách je ne­uvěřitelně množství. Malé firmy se navíc učí tyto tech­nologie kupovat jako službu. Strojové učení, umělou inteligenci, virtuální realitu a zítra blockchain. Za rozumnou cenu a s tím, že platí průběžně. Jak bude sílit koruna a mzdy půjdou nahoru, apetit firem po technologiích dál poroste.

Existuje názor, že pokud se české firmy chtějí technologicky dotáhnout na německé či rakouské, tak musí v následujících dvaceti či třiceti letech masivně investovat a zapomenout na rychlé zvyšování mezd.

O tom, že musí přijít vlna nových investic, není sporu. Že by se přitom ale měli Češi nějak uskrovňovat? To si nemyslím, naopak. Jak se průběžně bude investovat, tak vzroste produktivita práce, a tím pádem firemní zisky i příjmy zaměstnanců.

Politici si nutnost přechodu k novým technologiím uvědomují?

Začnu každodenními službami, které stát poskytuje. Jsou prachmizerné. Zmínil jsem založení firmy a stavební povolení. Ale také běžný styk občanů s úřady je zoufalý, stále dokola musíte na spoustě míst předkládat množství dokumentů. V Evropské unii jsme na předposledním místě, pokud jde o digitalizaci státní správy a samosprávy. Dalším problémem je stav dopravní a technické infrastruktury. Jejich úroveň je v porovnání s odvedenými daněmi hrůzná. V parlamentu a vládě jistě najdete lidi, kteří všechno, o čem si tu povídáme, odkývnou. Jenomže politické prostředí nedává velkou šanci pro koncepční kroky, které by to napravily.

Jak to myslíte?

Politický model, který tu máme, by potřeboval seřídit. Podle mého soudu není možné připravit funkční strategii − tím ale nemyslím ty stovky takzvaných "strategií" ve vládních šuplících −, když každoročně procházíte nějakými volbami, které vše znovu a znovu mění.

O vás se ví, že jste fanoušek nových technologií. Nehrozí ale, že roboti vytlačí lidi z práce? Varují před tím studie řady západních univerzit a výzkumných institucí.

Tak jsou to hloupé analýzy. Vždyť právě země s nejvyšší úrovní robotizace mají nejnižší nezaměstnanost.

Není to dáno tím, že jsou exportně silné?

To s tím přece souvisí. Když vás stroje nahradí při rutinní práci, uvolní vaši sílu na něco produktivnějšího, třeba vývoj a obchod. Technologická revoluce nakonec pozvedne všechny, není to hra s nulovým součtem, kdy by jeden stoupal na úkor druhého. Lidských potřeb je nevyčerpatelné množství. Ty jednoduché umí naplnit technologie, ty komplexnější jen lidé. Vždy platilo, že nahrazení jedné činnosti stroji bylo několikanásobně vyváženo vznikem nových aktivit, po kterých vznikla poptávka.

Umíte to vyčíslit?

Když se za průmyslové revoluce, a to zdůrazňoval i Tomáš Baťa, jedno pracovní místo nahradilo mechanizací a elektrifikací, vznikla dvě až tři místa nová. Dnes v digitální epoše někteří tento poměr odhadují až na 1 : 5. K tomu ale musíte mít onu vysokou úroveň školství a celoživotního vzdělávání, o němž jsme mluvili. Důležité bude se do nových rolí permanentně rekvalifikovat. Vzdělání jako trampolína.

Když je tu tak hezky narýsovaná budoucnost, proč se Evropa, a to včetně té vyspělé, zmítá v sociálních a politických problémech?

Netvrdím, že budoucnost bude krásná. Je to prostě budoucnost. Skrývá ohromná úskalí. Také v minulosti technologický pokrok znamenal velká strádání. Průmyslová revoluce přinesla komunismus i nacismus. To, že tu dnes máme rozpolcenou Ameriku, Evropu, Velkou Británii či Česko, má ale zřejmě kořeny jinde. Historicky se ukazuje, že když svět prožíval dlouhá šťastná období, soudržnost ve společnosti klesala. Prosperita konce 19. století vedla ke světové válce, z konjunktury 20. let vyrostla generace podporující komunistické převraty, hospodářský úspěch Západu po druhé světové válce zrodil protestní hnutí hippies. A prosperita po pádu železné opony přivedla k životu dnešní antisystémová hnutí.

A teď?

Když nejste pod tlakem a nemáte zjevného nepřítele, kterým pro Západ byla Varšavská smlouva, tak má společnost tendenci k infantilitě. Ztrácí pud sebezáchovy a místo studia, práce a podnikání se věnuje pseudotématům. Dnes to je třeba genderismus, LGTB, výčitky za historické křivdy napravované ideologií imigrace a podobně. Nemyslím to nijak zle, ale když se nám daří, chováme se prostě frackovitě.

Souhlasíte s tím, že za sociálním pnutím ve vyspělém světě je také nerovnoměrné rozdělení příjmů a bohatství?

To je mýtus, svět nikdy nebyl majetkově tak vyrovnaný jako dnes. Politici, ekonomové a statistici zapomínají, že konzumujeme ohromné hodnoty. V každém chytrém mobilu je skryto to, co si před deseti patnácti lety mohl dovolit jen dolarový milionář − knihy, filmy, muzika, informace, služby, všechno, za co jsme dříve museli neuvěřitelně platit. Neprochází to žádnými statistikami, protože to nekupujeme, ale stahujeme zadarmo. Davos se hloupě věnuje tomu, že se rozevírají nůžky mezi nejbohatšími a nejchudšími. Opak je pravdou.

Jenomže lidé mají zakódováno, že se dívají na ty kolem a zejména na ty, kteří na tom jsou lépe.

Lidé opravdu tolik nevnímají svoji absolutní úroveň, nýbrž její změnu, pak souseda a konečně obavy ze zítřka. Jejich spokojenost je pak mixem tohoto všeho. Majetková nerovnost v tom opravdu nehraje hlavní roli. Když jsme na tom mezi lety 2009 a 2012 byli, co se nálady týče, nejhůře v Evropě, příjmové a majetkové nůžky zde byly − v porovnání s jinými státy − nejméně rozevřené.

Jaká je tedy vaše vize Česka za dalších třicet let?

Stojíme na křižovatce. První cesta, vlastně scénář, není moc optimistický. Nastane, když neuděláme potřebné transformační kroky a budeme sázet na setrvačnost. Druhý scénář je naopak transformační, jak na úrovni státu, tak jednotlivců a firem. Mnozí jej už nastoupili. A jak říkával hokejista Wayne Gretzky, jsou nikoliv tam, kde puk je, nýbrž tam, kde bude. Rozumí trendům a jdou jim naproti. Na nich bude, aby k témuž povzbudili zatím spící stát.

Pavel Kysilka

Zakladatel a předseda správní rady 6D

Dále v 6D Stage

ZOBRAZIT VŠE